Vítejte na stránce věnované historii zaniklé továrny na výrobu nití a tkaniček do bot bratrů Walthera a Erwina Schönových ve Vojkovicích nad Ohří. Z dochovaných předmětů dnes můžeme vidět alespoň část zašlé slávy a lesku kdysi tak populární a pro své výrobky oblíbené "níťárny", která patřila k jednomu z největších vývozců příze v tehdejším Československu. Dle dochovaných obchodních záznamů se příze vyvážela do Mukačeva, Paříže ale také do New Yorku či Londýna. Úvod do historie zdejší výroby napsal spisovatel, kronikář obce Vojkovice a tehdejší zaměstanec níťárny pan Bohuslav Machek. Nutno podotknout, že výklad pana Machka se v mnohém rozchází s dnes doloženým historickým a archivním materiálem, avšak byl po dlouhá léta jediným průřezem zdejší historií. Dějiny zdejší továrny byly pestré, po ukončení výroby nití se zde vystřídalo několik podniků a prošlo několik desítek zaměstnanců až do totálního zániku v roce 2003, kdy byly objekty tohoto unikátně a ojediněle zachovalého komplexu továrních budov třicátých let, vystavěných na základech starého mlýna, ponechány svému osudu. Díky novému majiteli, jeho velké snaze a náročné práci se od roku 2008 bývalá továrna v údolí říčky Bystřice znovu začíná zvedat z popela.
Úvod do historie továrny z pera kronikáře obce Vojkovice pana Bohuslava Machka.
Při ústí potoka „Bystřice“ se nacházel už v 17. století vzpomínaný mlýn, který ještě v našem století byl v činnosti. Starší občané vyprávějí, že tam jezdili s obilím ještě před první světovou válkou. Teprve těsně po první světové válce si v zaniklém mlýně, v bývalém skladišti mouky zařídil nějaký Beuschel výrobu drátěných matrací. Později tam vyráběl různá ocelová pera a gramofonové jehly. Výrobu měl v tomto zaniklém mlýně, ale sám bydlel ve Vojkovicích, v č.p. 7, v pozdějším, dnes už zaniklém hostinci, který se nacházel při odbočování jakubovské silnice na most. Tu měl později, když starý mlýn byl adaptován bratřími židy Schön, i svojí výrobu. Později se Beuschel vystěhoval i z tohoto domu a koupil dům č.p. 74 na nádražní ulici, ve kterém se zvláště specializoval na výrobu gram. jehel. Tuto výnosnou výrobu zmodernizoval a zlepšil. Bratří Schönové starý mlýn generálně přestavěli. Tam, kde bylo dřívější mlýnské kolo, postavili strojovnu s turbinou, aby jí mohli pohánět generátor na výrobu elektřiny o výkonu 25 Kw na 380 V napětí. Tento agregát sloužil především v době, kdy veřejná elektrická síť přerušila dodávku proudu a to bylo v těchto dobách velmi častým jevem. Jinak generátorem vyrobený proud sloužil k osvětlení celého objektu, včetně bytových jednotek. Nad strojovnou si postavili byty a strojovnu prodloužili o další přístavek, pro skladiště a barevnou přízi. Nad bývalým skladištěm mouky a pozdější dílnou Beuschelovou postavili na starých zdech další budovu. Tam měli v prvním poschodí kanceláře a v příkroví byty pro zaměstnance. K této budově přistavěli tovární komín pro budoucí strojovnu, kde byl umístěn výkonný parní kotel, kterým byly uváděny do provozu různé agregáty, ale především teplá voda pro barevnu a úpravnu přízí a pro vytápění celého továrního areálu budoucí niťárny. A konečně vystavěli i velkou tovární halu. A tak vznikla továrna nití pod názvem:
„W i c k w i t z e r Z w i r n f a b r i k“
Továrna rychle vzkvétala, vždyť vyráběla dobře prodejné pevné a kvalitní šicí nitě, které šly jako na dračku v celém západočeském kraji, ale i daleko za jeho hranice a dokonce i do zahraničí. Továrna přijímala stále více a více zaměstnanců, k radosti místních obyvatel, kteří tam našli práci. V jejím největším rozkvětu pracovalo v továrně 130 – 140 zaměstnanců. Za protektorátu, po odtržení Sudet v roce 1939, museli majitelé, co by židé, továrnu opustit. Erwin Schön byl spolu s bratrem Josefem zavražděn nacisty v koncetračním táboře Ostrov (Schlackenwerth) O osudu Walthera nám není nic známo. Továrnu převzal Dr. Friedrich Wieland, majitel Vojkovické továrny na zinkovou bělobu. Wieland však výrobě vůbec nerozuměl, proto byla továrna svěřena říšskému správci a důvěrníkovi /Treuhänderovi/ Willymu Melzerovi. Ten později továrnu od Říše odkoupil. Willy Melzer továrnu ještě více zvelebil, došlo k napojení na Mattoniho vlečku z Kyselky do Vojkovic, přistavěl malý domek pro zaměstnance a dřevěný pavilon při východu z areálu závodu směrem na Velichov. Tento sloužil ve válečných letech jako ubytovací prostor pro francouzské válečné zajatce, kteří v továrně pod dozorem pracovali.
V počátku května 1945, Melzer, coby člen N.S.D.A.P, továrnu opustil. Další jeho osud není znám. Ještě v roce 1945 přejímají tovární závod ve Vojkovicích niťárenské závody „SPONIT“ s podnikovým ředitelstvím ve Chřibské. Vedení přidělilo tovární závod Vojkovice národnímu správci Janu Wimrovi, který sem přichází z Berouna spolu se svým švagrem Čeňkem Holečkem, který pracoval v závodě jako řidič.
Závod ve Vojkovicích byl, jako niťárna, zlikvidován ke dni 1. 10. 1951 a provoz přebírá podnik jiného druhu výroby, národní podnik „TOSTA“ s podnikovým ředitelstvím v Aši. Celý provoz se likviduje, strojové zařízení se ruší a zřizuje se strojový park pro výrobu prádla. Nejprve se šijí dámské kalhotky a posléze se přechází na výrobu pánských košil. Tento podnik vede i nadále bývalý národní správce Jan Wimr. Podnik zaměstnává cca 60 zaměstnanců a pracuje se na dvě směny. I tato výroba však netrvá dlouho a to z důvodů nerentabilních, neboť veškerý materiál i hotové výrobky se museli auty převážet z Aše a Vejprt. A tak už 15. 3. 1953 se závod Vojkovice předává do užívání podniku „SPOJENÝ VELKOOBCHOD ODĚVNÍM ZBOŽÍM“ s krajským sídlem v Karlových Varech. Novým podnikem je odvolán Jan Wimr, který přechází na ONV Karlovy Vary jako bytový referent. Vedoucím textilního skladu metrového zboží a lůžkovin je jmenován Leoš Štolfa z Karlových Varů. Podnik nepotřeboval tolik zaměstnanců a tak zhruba polovina zaměstnanců odchází. Při skladě je zřízena administrativa, které se ujímá Zdeněk Němec z K. Varů.
Po roce je odvolán Leoš Štolfa a na jeho místo přichází též dojíždějící Josef Činčera, který působí na provoze do 1. 6. 1960, kdy Karlovarský kraj přechází pod kraj Plzeňský. Od tohoto data přebírá sklad Vojkovice Jaroslav Valnoha z Velichova, který zde pracuje již od roku 1950. Podnik dostává nový název „TEXTIL PLZEŇ“ závod Vojkovice nad Ohří, jehož administrativní vedení je v Karlových Varech. Hned při převzetí závodu Jaroslavem Valnohou, byla provozovna postavena před nesnadný úkol. Během jednoho roku odešlo z 30ti zaměstnanců 6 žen na mateřskou dovolenou a musely být dočasně zastoupeny. Roku 1968 podnikové ředitelství v Plzni postavilo v Křimicích velký centrální sklad pro veškeré textilní zboží všech sortimentů a tím byly zrušeny všechny sklady na Karlovarsku včetně našeho skladu ve Vojkovicích. Někteří zaměstnanci si našli jiné zaměstnání, vedoucí brigády Bohuslav Machek odchází do důchodu a objekty přejímá nový podnik jiného druhu odlišné výroby a to sice „STROJOPRAV – STARÁ ROLE“. Tímto se z Vojkovického textilního skladu stává expediční sklad plechového kuchyňského náčiní, to je odsud expedováno prakticky do celého světa.
Jen velmi ztěžka si bývalí zaměstnanci textilního skladu zvykali na nový sortiment. Všichni včetně vedoucího se museli přeškolovat. Starý a sžitý pracovní kolektiv byl roztržen a ve skladě jsou časté změny. Tento sortiment je mnohem náročnější jak na těžkou práci a manipulaci tak i na skladování. Podnik "STROJOPRAV - STARÁ ROLE" později "BLEX" zde zůstává až do roku 2003 kdy areál opouští a ten se dostává do rukou různým spekulantům. V letech 2003 až 2008 jsou lehce přístupné a nijak nezabezpečené objekty terčem nájezdů nejrůznějších sběračů barevných kovů. Objekty prišly o střechy, které byly většinou z hliníkového plechu, o komíny, podlahy, okna a byly neustále ničeny. Poslední ránu areálu zasadilo několik spolků hrajících zde paintball, ti si na pozemcích továrny za pomoci techniky nechali vykopat i zákopy.
Od roku 2008 je areál včetně původního tělesa vodní elektrárny v majetku pana Miloslava Myslivce, který s velkým pracovním nasazením uvádí objekty bývalé továrny v nový život.
V této rubrice nejsou žádné články.
Nebyly nalezeny žádné štítky.